Naše dvojčátka, Karolínka a Helenka, se po mnoha těhotenských peripetiích narodila předčasně (30. týden těhotenství). Helenka byla víceméně v pořádku, v inkubátoru jen rostla a tloustla. Zato u Karolínky nastala řada komplikací (sepse, krvácení do mozku, hydrocefalus). Lékaři nám moc nadějí nedávali. Pokud to přežije, nejspíš zůstane ve vegetativním stadiu.

Když nám s Helenkou konečně po 97 dnech čekání přeložili Karolínku na normální pokoj, čekalo mne překvapení. Sestřičky nechaly svítit stropní zářivky nad Karolínčinou postýlkou. Ona si dala ruce s roztaženými prstíky nad oči, aby si je zastínila! „No, tak zlé to nebude.“, řekla jsem si.

Doma jsme vesele cvičily Vojtu, Kája pásla koníčky. Na polštáři sahala na mé tmavé vlasy. Naučila se po tátovi vyplazovat jazyk. Postupně se však této oblíbené hry přestala účastnit. Mysleli jsme si, že ji to přestalo bavit. Omyl. Když nám začala v postýlce spínat chůvička (přestávala dýchat), vyrazili jsme do Olomouce na naši šestou operaci mozku.

Po ní bylo všechno jinak. Začala se chovat opět jako novorozenec. Na oční podněty nereagovala skoro vůbec. Šilhala na pravé oko (bylo téměř schované ve vnitřním koutku), měla silný nystagmus. Po 4 měsících nepřetržitého „Vojtování“ začala opět pást koníčky, pravé oko se dostalo maličko přes střed.

Ale co se zrakem? Dle všech ultrazvukových nálezů měla být slepá. V oblasti, kde jsou v mozku zraková centra, Kája neměla nic (žádný mozek, jen mozkomíšní mok). Přesto se nám zdálo, že na nějaké podněty reaguje. Naštěstí jsme se stali klienty Střediska rané péče SPRP Olomouc, kam nás doporučil náš neurolog. Měli jsme se koho zeptat. Měl nám kdo poradit (jak zacházet s okluzí, jak vybrat brýle, jak vyplnit všechny možné formuláře – na ZTP apod., jak vybrat školku, jak se s Kájou pohybovat v prostoru). Mohli jsme si půjčit speciálně upravené hračky. Setkat se s jinými dětmi se zrakovým handicapem a jejich rodiči.

Dostali jsme svoji poradkyni, která za námi jezdí domů (a je skvělá!). Učí nás, jak systematicky pracovat na tom, aby se Karolínčin zrak vyvíjel a zlepšoval. Začínali jsme různými blikajícími světýlky, zvukovými hračkami. Pak jsme pokročili k hračkám v pohybu. Následovaly první dvojrozměrné objekty – fotografie známých hraček, fotografie členů rodiny. Pak si Karolínka začala libovat v četbě maminkovských časopisů – hledala v nich miminka. Dnes, ve třech letech, rozezná své první kreslené obrázky: auto, psa, kočku, berušku. Opravdu mne ohromila, když jsme spolu před 14 dny seděly u počítače. Na monitoru se objevil velký medvěd. Žádná reakce. Po vyzvání ukázala prstem, kde je. Kráva. Totéž. Ale když se objevilo auto, zaradovala se a řekla: „Autíčko.“ Neuvěřitelné.

Další problém byl pohyb v prostoru. Když začala ve 2,5 letech chodit, bylo to o strach. Zjistili jsme, že vůbec nevidí dolů a doprava. Bezhlavě letěla směrem vpřed. Když byla v cestě díra, zaručeně do ní spadla. Nebo se přerazila o houpacího koně (byl pro ni neviditelný), pootevřené dveře, klopýtala přes prahy… Schody dolů ve mně vyvolávají hrůzu dodnes (bydlíme v 6. patře, takže o ně není nouze). Nyní se naučila vnímat předěly. Ví, že chodník končí obrubníkem. Nejdřív ho zdolávala po čtyřech. Teď nakročí hodně pomalu a doširoka – očekává schod nahoru nebo dolů. Na důrazné slovní upozornění konečně skloní hlavu ve snaze se podívat, kde schod je. Uvědomuje si, že mezi zárubněmi může očekávat práh.

Pro někoho jsou to malé věci, ale pro nás velké. Jsme za ně vděční. Moc děkujeme Středisku rané péče Olomouc a naší poradkyni, která se o nás stará.